Dnešní sváteční ráno v jedné rodince
Manžel po páté ranní odjíždí na bunkry, Adélka spí, já bych taky ráda, ale Jakoubek začíná mrkotat a budit se. Na děti zůstávám sama, nu což, však jsem dospělá a oni „jen“ dva. V půl sedmé se přišourá dceruška s beruškou a plyšákem k nám do ložnice budíc tou dobou pracně uspaného synáčka. Zakryju všechny, zahlásím důrazně: „Ticho! Ještě je hluboká noc a bude se spát!“ Vydrží nám to asi 20 minut. Ach jo, tak snad příště…
Velebím svůj výborný večerní nápad vytáhnout buchty z mrazáku, neb snídaně je tudíž připravena velice rychle. Kubulka ochutnává a kontroluje všechny hračky na zemi, které se mu připletou do cesty. Áďa 3× kousne do buchty a zahlásí, že si to nechá na snídani. „TEĎ je snídaně!“ Nechceš? Nevadí, Ty rozhodně hlady neumřeš, jak znám Tvůj apetýt. Já rozhodně dosnídám v klidu, říkám si v duchu. Ještě si odskočím na toaletu.
„Čo tam dějáš, mámo?“ táže se dcera. „Jdu na záchod, miláčku, pojď to zkusit taky.“ Adélka kupodivu jde, zasedne na svůj nočník a NĚCO snad tvoří. Rychle omrknu Kubulu, jestli není na nějakém nebezpečném místě. Není, super. Zato dcera dostává výborný nápad, že si nočník vynese a spláchne sama. Ano, bylo toho hodně, ano, chtěla jsem záchod i koupelnu v nejbližší době umývat, ano, už se může dítě v klidu najíst, neb má dokonale vyprázdněná střeva. Likviduju koupelnovou katastrofu.
Dosedám ke stolu, že teď už mám snad nárok na dojezení své snídaně. Dívám se na syna spokojeně se usmívajícího, čuchám, čuchám čertovinu. No čertovinu ani ne, ale skvrna na pyžamku už se přehlédnout nedá. Zakousnu snídani, beru dítě a jdem přebalovat. Chválím rozepínací overálek, že nemusím tentokrát nic přetahovat přes hlavu, a drhnu mrňousovi celé záda. Chlapečci mají velký dostřel, dostaneš aspoň plenku a oblečení dochystám poté. Náš superrychlý brouček míní „pomáhat“ a převrací se na bříško ručkou shazuje misku s vodou určenou k přebalování.
Ach jo, musím pro nějakou hadru na utření, než se do toho vloží ještě ta starší. Pokládám dítě v plence na postel a běžím do koupelny pro hadru. Vracím se během třech sekund. Jakub bez plenky, tu mu iniciativně sundala Adélka, spokojeně počurává postel. Hážu hadru na zem, znovu dávám plenku a oblékám jedno dítě, oblékám druhé dítě, převlékám postel. Však má dnes svítit sluníčko, tak snad to bude do večera suché, ať máme kde spát. Sedám ke stolu, je „teprve“ 8:10 a přemýšlím, co jsem to vlastně chtěla…
Manžel po páté ranní odjíždí na bunkry, Adélka spí, já bych taky ráda, ale Jakoubek začíná mrkotat a budit se. Na děti zůstávám sama, nu což, však jsem dospělá a oni „jen“ dva. V půl sedmé se přišourá dceruška s beruškou a plyšákem k nám do ložnice budíc tou dobou pracně uspaného synáčka. Zakryju všechny, zahlásím důrazně: „Ticho! Ještě je hluboká noc a bude se spát!“ Vydrží nám to asi 20 minut. Ach jo, tak snad příště…
Velebím svůj výborný večerní nápad vytáhnout buchty z mrazáku, neb snídaně je tudíž připravena velice rychle. Kubulka ochutnává a kontroluje všechny hračky na zemi, které se mu připletou do cesty. Áďa 3× kousne do buchty a zahlásí, že si to nechá na snídani. „TEĎ je snídaně!“ Nechceš? Nevadí, Ty rozhodně hlady neumřeš, jak znám Tvůj apetýt. Já rozhodně dosnídám v klidu, říkám si v duchu. Ještě si odskočím na toaletu.
„Čo tam dějáš, mámo?“ táže se dcera. „Jdu na záchod, miláčku, pojď to zkusit taky.“ Adélka kupodivu jde, zasedne na svůj nočník a NĚCO snad tvoří. Rychle omrknu Kubulu, jestli není na nějakém nebezpečném místě. Není, super. Zato dcera dostává výborný nápad, že si nočník vynese a spláchne sama. Ano, bylo toho hodně, ano, chtěla jsem záchod i koupelnu v nejbližší době umývat, ano, už se může dítě v klidu najíst, neb má dokonale vyprázdněná střeva. Likviduju koupelnovou katastrofu.
Dosedám ke stolu, že teď už mám snad nárok na dojezení své snídaně. Dívám se na syna spokojeně se usmívajícího, čuchám, čuchám čertovinu. No čertovinu ani ne, ale skvrna na pyžamku už se přehlédnout nedá. Zakousnu snídani, beru dítě a jdem přebalovat. Chválím rozepínací overálek, že nemusím tentokrát nic přetahovat přes hlavu, a drhnu mrňousovi celé záda. Chlapečci mají velký dostřel, dostaneš aspoň plenku a oblečení dochystám poté. Náš superrychlý brouček míní „pomáhat“ a převrací se na bříško ručkou shazuje misku s vodou určenou k přebalování.
Ach jo, musím pro nějakou hadru na utření, než se do toho vloží ještě ta starší. Pokládám dítě v plence na postel a běžím do koupelny pro hadru. Vracím se během třech sekund. Jakub bez plenky, tu mu iniciativně sundala Adélka, spokojeně počurává postel. Hážu hadru na zem, znovu dávám plenku a oblékám jedno dítě, oblékám druhé dítě, převlékám postel. Však má dnes svítit sluníčko, tak snad to bude do večera suché, ať máme kde spát. Sedám ke stolu, je „teprve“ 8:10 a přemýšlím, co jsem to vlastně chtěla…
Žádné komentáře:
Okomentovat