Rodokmen

V městské knihovně nám naše úžasná paní knihovnice doporučila knížku Povíš mi to? od Ester Staré. A v ní jsme se inspirovali pro jedno sychravé odpoledne na vytvoření rodokmenu. Jen tak lehce, zábavně, tvořivě...

Nejkrásnější...

Jubilejní 100. příspěvek na tento blog jsem si nechávala na radostnou událost, která nás měla potkat. A tak jsem ve sváteční neděli 7. února, pro mě obzvlášť sváteční (slavím jmeniny), dostala dárek ze všech nejkrásnější - narodil se nám Jiříček. Krásný, zdravý, 51 cm velký, 3750 g vážící kluk jako buk. 

A celá naše smečka pohromadě....

Byť to nikdo po dvou dříve narozených (naštěstí ale donošených aspoň do 37.týdne) dětech nečekal, tak tentokrát si naše miminko dávalo na čas. Tudíž vzniklo docela dost šicích i nešicích počinů, které se tu časem budou objevovat. 

Přejeme Vám krásné dny! My se sžíváme v pěti...

PF 2016

Krásné svátky vánoční a do nového roku hlavně jasné Světlo!

Svatební

Jak jsem se už zmínila kdysi dávno, letošní květen se naší rodinou nesl ve znamení svatby mé drahé sestřičky. Adélka byla jasná - družička. Šaty pro ni si vybrala po konzultaci se mnou sama nevěsta a jediná potíž byla v tom, že je Adélka chtěla nosit hned, jak je uviděla. Takže probíhalo několik "zkoušek", aby byla Áďa spokojená. Kubíkovo ošacení byl jiný oříšek. Můj záměr vypůjčit si nějaký (nebo na bazárku sehnat) zánovní frajerský oblek měl chybičku - svatba byla laděna do hnědo-zelena. A takový malý hnědý oblek jsem teda fakt nesehnala. A sestra si zamanula, že všichni synovci budou laděni do těchto barev! Když už půjdou v průvodu kostelem.... I sehnala všem dokonce stejné, hnědé, kravaty. Takže jsem spíchla hnědé kalhoty, sehnala bílou košili a fešák byl na světě. 

Krásné Vánoce Vám všem!

Jedno sváteční ráno

Další nešicí počin.... zhruba 2 roky poté :-)

Dnešní sváteční ráno v jedné rodince

Manžel po páté ranní odjíždí na bunkry, Adélka spí, já bych taky ráda, ale Jakoubek začíná mrkotat a budit se. Na děti zůstávám sama, nu což, však jsem dospělá a oni „jen“ dva. V půl sedmé se přišourá dceruška s beruškou a plyšákem k nám do ložnice budíc tou dobou pracně uspaného synáčka. Zakryju všechny, zahlásím důrazně: „Ticho! Ještě je hluboká noc a bude se spát!“ Vydrží nám to asi 20 minut. Ach jo, tak snad příště…

Velebím svůj výborný večerní nápad vytáhnout buchty z mrazáku, neb snídaně je tudíž připravena velice rychle. Kubulka ochutnává a kontroluje všechny hračky na zemi, které se mu připletou do cesty. Áďa 3× kousne do buchty a zahlásí, že si to nechá na snídani. „TEĎ je snídaně!“ Nechceš? Nevadí, Ty rozhodně hlady neumřeš, jak znám Tvůj apetýt. Já rozhodně dosnídám v klidu, říkám si v duchu. Ještě si odskočím na toaletu.

„Čo tam dějáš, mámo?“ táže se dcera. „Jdu na záchod, miláčku, pojď to zkusit taky.“ Adélka kupodivu jde, zasedne na svůj nočník a NĚCO snad tvoří. Rychle omrknu Kubulu, jestli není na nějakém nebezpečném místě. Není, super. Zato dcera dostává výborný nápad, že si nočník vynese a spláchne sama. Ano, bylo toho hodně, ano, chtěla jsem záchod i koupelnu v nejbližší době umývat, ano, už se může dítě v klidu najíst, neb má dokonale vyprázdněná střeva. Likviduju koupelnovou katastrofu.

Dosedám ke stolu, že teď už mám snad nárok na dojezení své snídaně. Dívám se na syna spokojeně se usmívajícího, čuchám, čuchám čertovinu. No čertovinu ani ne, ale skvrna na pyžamku už se přehlédnout nedá. Zakousnu snídani, beru dítě a jdem přebalovat. Chválím rozepínací overálek, že nemusím tentokrát nic přetahovat přes hlavu, a drhnu mrňousovi celé záda. Chlapečci mají velký dostřel, dostaneš aspoň plenku a oblečení dochystám poté. Náš superrychlý brouček míní „pomáhat“ a převrací se na bříško ručkou shazuje misku s vodou určenou k přebalování.

Ach jo, musím pro nějakou hadru na utření, než se do toho vloží ještě ta starší. Pokládám dítě v plence na postel a běžím do koupelny pro hadru. Vracím se během třech sekund. Jakub bez plenky, tu mu iniciativně sundala Adélka, spokojeně počurává postel. Hážu hadru na zem, znovu dávám plenku a oblékám jedno dítě, oblékám druhé dítě, převlékám postel. Však má dnes svítit sluníčko, tak snad to bude do večera suché, ať máme kde spát. Sedám ke stolu, je „teprve“ 8:10 a přemýšlím, co jsem to vlastně chtěla…

Můj nový noční život

Když už se tak hrabu ve svém šicím archivu, tak jsem objevila i ještě dva nešicí počiny.... Ovšem vypovídací jsou i tak. :-) První...

14. dubna 2011 (Adélka má necelé 3 měsíce...)

Můj nový noční život

Upadám do bezvědomí…. Snad bude trvat dlouho… Něco vedle mě se začíná mrvit…. Dívám se na mobil, půl dvanácté, to snad NE! Nebudu reagovat, třeba to ještě není ono a budeme ještě chvilku spát… Hemžení nabírá na síle, asi co nevidět začne i hlasitý projev, je třeba reagovat. Velitelský čas – 1:20. Super, aspoň už je to po půlnoci. Rychlá instalace bryndáku, šup šup a už má pusu zacpanou, výborně. Hm, saje, ale mele sebou jak žížala…. Prc, prc, prc… a je to jasné, budeme i přebalovat. Musím rozsvítit, tudíž se probere ještě víc, ach jo, proč? Hlavou mi bleskne myšlenka nechat ji v tom, ovšem ne, to berušce přece neudělám. Rozsvítím v obyváku, to mi bude stačit, abych viděla na přebalování a třeba to malou až tak neupoutá… Tak, nálož byla větší, musíme rozsvítit i vedle přebalovacího pultu. Rychle omýt, moc nemluvit, aby snad Adélka neusoudila, že už je ráno a spát se už nebude. Šup, nožky nahoru, dát novou plenku, to snad neeee??? Adélko, tys ještě nevypustila vše???!!! Takže výborně, máme počurané bodýčko, tak musíme ještě převlíct do suchého. Honem, honem, radši moc nereagovat na spokojený úsměv toho malého červíka, který však končí položením do postýlky. No dobře, ještě ti dám trošku cucnout… Hlavou se mi honí myšlenka na to ložní prádlo, které už 3 dny visí suché a čeká na vyžehlení. Zítra by se snad mohlo dočkat, měla bych začít prát zase ty mrňavé věcičky, ať máme co nosit (a na co čurat). Hm, zítra? Vlastně už dnes, že? Tak, to už by ti, zlatíčko, mohlo stačit. Pokládám do postýlky, jdu sama na záchod. Ajéje… Škytavka…. Ale šílená…. To neusne, naopak začne vyvádět, když to s ní háže o106.  No nic, tak ještě trochu cucnout, aby to přestalo…. Opět pokládám do postýlky… Sice to nevypadá moc dobře, mele sebou jak vzteklá a evidentně postýlka je to poslední, po čem touží, ale zkouším si toho nevšímat. Ještě pohled na mobil – přesně 2:28, ach jo, to zas bylo něco… Při troše štěstí mám ještě 3 hodiny spánku, tak honem spát…. 

Mám tě moc ráda, Adélko!